Něco o nich

Průměrné údaje:

Agapornisové  neboli  papoušíci  jsou malí papoušci, jejichž domovinou je Afrika. Podobně jako skoro všichni papoušci jsou rádi ve společnosti jiných příslušníků svého druhu. Sameček a samička těchto temperamentních a nádherně zbarvených ptáků  zůstávají spolu po spáření celý život. Takové páry sedí téměř neustále bok po boku, pečují o sebe a navzájem si čistí peří. Díky tomuto vytváření velmi těsných svazků si vysloužili pojmenování "inséparables" (Francie) nebo "unzertrennliche" (Německo), což obojí znamená "nerozluční". V Anglii jsou tito ptáci známí jako "lovebirds", v překladu "milující ptáci". Ostatně i jejich vědecké jméno Agapornis znamená "ptáci lásky".

Agapornisové jsou milí, přítelští, barevní, společenští a srdeční ptáci, o které není těžké pečovat. Díky velkým kulatým očím mívají často milý a radostný výraz. Mláďata lze snadno ochočit, ke svému majiteli si vytvářejí velmi pevné pouto. Není tedy divu, že jsou tito ptáci jako domácí mazlíčci velmi oblíbeni.

         Papoušíci jsou monogamní, to znamená, že po celý život zůstávají s jednou zvoleným partnerem. Jestliže parner uhyne, často vstupuje "ovdovělý" jedinec do nového svazku.

         Papoušíci mají poměrně krátká křídla, přesto ale létají pořádně rychle, a rovněž velmi dobře manévrují. Rozhodně létání hraje u těchto papoušků významnější roli při přemisťování než šplhání. Během dne nalétají papoušíci na svobodě několik kilometrů, učiní tedy denně mnoho tisíc úderů křídly. Tato možnost jim v kleci, ba dokonce i ve velmi velké voliéře, chybí. Mají ale způsob, jak si nahromaděné nutkání létat nahradit. Ptáci intenzivě šplhají po větvi a prudce víří křídly. Občas přeskočí na jinou větev a pokračují v letových cvičeních.

          Pro naše uši ne vždy příjemné ostré a hlasité volání slouží v přirozeném prostředí k hledání kontaktu s partnerem, při svolávání hejna a plní důležitou varovnou funkci. Volání musí být příslušníky téhož druhu slyšet na velkou vzdálenost, a to přes ostatní zvuky prostředí - šelestění listí a hlasy ostatních živočichů.

          Přes veškerou přátelskost a něžnost jsou papoušíci vznětliví bojovníci, tvrdí a nelítostní, jde-li o zahnání vetřelce. Potyčky se většinou, hlavně v rámci páru, omezují na šermování zobáky, které nezpůsobuje zranění. Cizí vetřelce zahánějí papoušíci němými hrozbami, natahováním krku a otevřeným zobákem. Dojde-li k zápasu, stojí protivníci tělo na tělo a sekají po sobě zobáky. Takové oťukávání však nemá dlouhého trvání.Při vážném útoku, a to i na příslušníky jiného druhu, jsou cílem úderů zobákem hlavně protivníkovy nohy. Je-li ve skupině nespářený jedinec, dochází k těžkým, a za jistých okolností dokonce ke smrtelným zranění